 |
Tkaniny
Druh tkaniny je dán kromě materiálu také použitou vazbou. Vazbu tvoří soustavy osnovních a útkových nití. Osnovní nitě jsou v tkalcovském stavu svislé nebo podélné, útkovou soustavu pak tvoří nitě vertikální nebo příčné. Rozeznáváme tři základní typy vazeb - plátno, kepr, atlas a další typy vazeb od nich odvozených.
Plátno
Plátnová vazba je nejjednodušší a nejhustěji provazovaný typ vazby. Samotné označení "plátno", pokud se někde vyskytuje, se zpravidla vztahuje k typu vazby, nikoli přímo k materiálu tkaniny. Tato nejstarší a nejjednodušší vazba je doložena již v neolitu, ale již tehdy bývaly tyto plátnové vazby někdy doplňovány o složitě tkané okraje. (La Baume). Hustota plátnové vazby může být různá a je dána poměrem tloušťky nití k dostavě v obou soustavách (útkové i osnovní). Na levnější plátna určená např. na hrubší části oděvů nebyla tloušťka nití nijak zvlášť hlídána, což se projevuje na nestejnoměrné struktuře a hustotě plátna. U nákladnějších pláten na dražší oděvy pak tloušťka nití příze kolísá mnohem méně a celkový výsledkem je jemnější, hustější a stejnoměrná struktura. Pro dosažení hladšího povrchu se někdy používalo střídání různých zákrutů příze.
Z plátna se odvozuje další typ tkaniny - tzv. ryps (podélný osnovní ryps, střída 4x2).
Kepr
Střídu keprové vazby tvoří vždy nejméně tři vazní body osnovy a útku. Podle počtu nití ve střídě se pak označuje kepr jako třívazný, čtyřvazný apod. Na vyobrazení je vidět a) kepr osnovní a b) kepr útkový. Jeden z nejstarších doložených případů keprové vazby pochází z Östra Gerum ve Švédsku z doby Bronzové (La Baume 1955).
Příklad vzorů kepru - z leva: zesílený kepr (střída 4x4), hrotový kepr (střída 6x6), křížový kepr (střída 10x10).
Atlas
Atlas je vazba, jejíž vazní body jsou ve střídě pravidelně rozloženy a nesmějí se vzájemně dotýkat. Nejmenší počet osnovních nití a útků ve střídě je pětivazný atlas. Vzdálenost vazních bodů se určuje postupným číslem, které udává na kolikáté další osnovní niti je na následujícím útku další vazební bod. V atlasové vazbě, zpravidla z hedvábí se například vyráběl tzv. satén.
Příklad vzorů atlasu - z leva: vzorový atlas (střída 10x10), přisazovaný atlas (střída 8x8), zesílený atlas útkový (střída 5x5)
Vzorování látek
Vedle popsaných typů základní vazeb se používaly i vazby od nich odvozené - se vzorovanými útky, které měly především estetický důvod - nápadným vzorem členit plochu látky a zvýrazňovat ji. Rozeznáváme tak např. typ Lancé - kde je vzor vytvořen zvláštní vzorovou osnovou nebo vzorovým útkem (může jít i o skané nitě, nitě jiných barev nebo nitě jiných materiálů - např. i drahé kovy). Vzor lancé probíhá celou šířkou či délkou látky. Vzorování Brošé (též brokáty) - zde se vzor vkládá až následně do již hotové tkaniny pouze v místě ornamentu - po útku nebo po osnově a to nikoli přímo stavem, ale zpravidla pomocí zvláštních větších kostěných jehel. Perlinka - vazba vzniká vzájemným přetočením dvou sousedních osnovních nití o 180 stupňů či pouze o polovic (poloviční perlinka) kolem útku, který prochází místem přetočení.
Dále zušlechťované či jinak upravované textilie
Sukno
Sukno není označení typu vazby, ale název hotové vlněné tkaniny ( jakékoli předešlé vazby) následně upravované valchováním a postřihováním. Valchování dodatečně mění vzhled i vlastnosti původní tkaniny - provádělo se pomocí dřevěných kádí či koryt, v nichž se tkanina máčela a tlouků či palic, kterými se valchovala; někdy se místo tlučení výchozí tkanina šlapala nohama. Při působení mechanické síly a vhodné chemické lázně - např. lidské moči - se vlněná vlákna v tkanině uvolní a vzájemně zaklesnou, tkanina se pak zkracuje a houstne - stává se pevnější. Postřihováním se dále rovnal vlas sukna na konstantní výšku a za pomocí soukenických štětek a želízek se sukno začišťovalo od uzlíků. S ohledem na materiál i vlastnosti bylo sukno těžší a teplejší látka vhodná na zhotovování plášťů či zimních oděvů. Sukno se buď nechávalo nebarvené a pak jeho barva závisela na barvě vlněné příze (bílá, šerá, řidčeji i černá) nebo dále barvilo vhodným barvivem. K rozvoji soukenictví přispěla i kolonizace ve 12. a 13. století kdy si cizinci z Flander či Valoni ve Slezsku přivezli s sebou nové technologické postupy. Kvalita domácí ovčí vlny nebyla vysoká, proto se lepší a dražší sukna dovážela.
Brokát
Brokát (z italštiny) bylo historické označení zpravidla hedvábné látky libovolné základní vazby s výrazným, často i pravidelně rozmístěným, vetkávaným vzorem - viz. brošé. Vzory se protkávaly většinou nitěmi skanými s drahými kovovými vlákny - stříbrnými nebo zlatými. Technika výroby brokátů pochází z Předního východu. Označení brokát se ale následně vztahovalo k jakékoli tkanině s bohatým vzorem.
Aksamit
Původní název pro tkaninu známou dnes jako samet. Osnovu aksamitu (sametu) tvoří hedvábná či vlněná (později též bavlněná) příze následně postřihovaná a vyčesávaná, takže má tkanina nízký, hustý a jemný vlas. Povrch může být matný či může mít hedvábný lesk. Podobně jako sukna se i samety barvily. Šlo o drahé těžké tkaniny užívané na nákladné šatstvo bohatých vrstev společnosti. Aksamitem se též potahovaly honosné pochvy drahých mečů apod.
Plsť
Plsť není tkanina(!) - je to vlastně máčená a následně valchovaná vlna, ale i jiné vhodné dlouhé chlupy - např. králičí, bobří apod. Z takto vzniklého materiálu se dají vyrobit klobouky, pytle, boty, závěsy apod. Protože výroba plsti nevyžaduje ani předení ani znalost tkaní, jedná se o velmi starou primitivní techniku.
Tkaní
Tkací destičky - bardo / karetky
Pomineme-li ruční tkaní nití pomocí zvláštních textilních jehlic, patří k nejjednodušším a nejstarším, již z doby bronzové známým, zařízení tzv. tkací destičky či bardo nebo karetky. Vtip těchto destiček byl v tom, že s jejich pomocí mohl již tkadlec pracovat s několika desítkami nití zároveň. S pomocí destiček oddělil liché a sudé nitě osnovy, vytvořil tak prošlup a prostrčil napříč mezi nimi člunek s útkovou nití. Pootočením destiček "prostřídal" mezi sebou nitě a opět prostrčil člunek (zvláštní špulka, na které byla navinuta útková nit) zpátky, čímž vytvářel vlastní útek. Destičky byly zpravidla čtvercového tvaru, o velikosti 25mm až 60mm, se čtyřmi otvory v rozích pro nitě. Vyrobeny byly ze dřeva, kosti, parohoviny nebo kůry stromů. Počet nití osnovy pak byl závislý na počtu destiček - u nákladných zdobených vzorových pásů se používalo až několik desítek karetek. Tkací destičky nezmizely úplně ani po zavedení stavu (a to ani v raném středověku) - vyráběly se na nich někdy ozdobné tkané pásy používané podobně jako výšivky na lemy, čelenky apod. U nás jsou tkací destičky doloženy z nálezu ze Starého Města (okr. Uherské Hradiště) - pochází z 9. st.,jsou čtvercové se 4 otvory v rozích a jedním ve středu, vyrobeny jsou z parohoviny (Hrubý 1957).
Tkací mřížka
Jde o dřevěnou destičku s proříznutými drážkami. Ve zbylých žebrech mřížky byly vyvrtány malé otvory. Polovina nití osnovy pak procházela mezi žebry mřížky, zatímco druhá procházela otvory v žebrech. Pohybem mřížky nahoru a dolů odděloval tkadlec od sebe sudé a liché nitě a vytvářel tak prošlup, kterým mohl protáhnout člunek s útkem. Jedna strana osnovy se pevně uvazovala (ke kůlu, stromu aj.) zatímco druhá se uvazovala k pasu. Šíře tkaniny byla omezena šíří mřížky a pro podobnou ruční práci se příliš široká mřížka nehodila - proto se dala tato tkací mřížka použít spíše jen na různé pásy a popruhy.
Tkalcovský stav
Výše popsaný princip destiček je prakticky aplikován i na důmyslnějším tkacím zařízení - tkalcovském stavu. Toto zařízení bylo známé již od pravěku, ale starší typy primitivních tkalcovských stavů bývaly situovány vertikálně, zatímco mladší, užívané od raného středověku, již horizontálně. Jako doklad užívání vertikálního stavu u nás se uvádí nálezy fragmentů tkaniny z Nového Města (okr. Uherské Hradiště) s tkanými dírkami, které lze vyrobit pouze na tomto stavu. (Kostelníková 1973,1985, Březinová 1997).
Bezprošlupový vertikální stav
Nejprimitivnější varianta stavu - v zásadě je tvořena pouze vertikálním rámem vysokým kolem 2m. Nitě osnovy jsou upevněny nahoře k rámu a dole jsou zatíženy závažím - závaží se na nitě osnovy přivazovalo pomocí zvláštních nití smyček nebo poutek aby se nitě při procházení otvorem závaží nepoškozovaly. Tato závaží mají různý tvar - hranolovitý, válcový, kuželový aj. a hmotnost mezi 150g a 3kg. (Kostelníková 1988). Někdy se místo sady závaží používala k napínání osnovy pouze společná lišta zatížená dvojím závažím - pouze na krajích. Protože tento primitivní vertikální stav ještě neumožňuje odsazení nití a vytvoření prošlupu, musel se útek vytvářet proplétáním člunku mezi jednotlivými nitěmi osnovy. Člunek je dřevěná destička, na obou koncích vykrojená do vidlice, s namotanou útkovou nití. Z archeologických nálezů není tento stav jako celek doložen, ale existují četné nálezy závaží a také vyobrazení tohoto typu stavu na řecké antické váze.
Prošlupový vertikální stav
Stále ještě se jedná o starší vertikální typ, ale již dokonalejší konstrukce - rám tvoří jako v předchozím případě dvě pevné postranice a horní tyč - tzv. osnovní vál - na kterou se připevňuje osnova. Dále pak tři vodorovné tyče určující šířku stavu. K této pevné konstrukci se přidávají ještě pohyblivé části - dvě až tři brdla, každé se dvěma vidlicemi. V horní části jsou osnovní nitě upevněny k osnovnímu válu, v dolní zatíženy závažím. Polovina osnovních nití se připevňovala pomocí nitěnek k brdům. Když se brdem pohybovalo (dopředu a dozadu) všechny sudé nebo liché nitě se zvedly a vytvořily tak mezeru tzv. prošlup - tj. místo, kudy se protáhl člunek s útkovou nití. Tak se vytvářel v tkanině útek - při pohybu zpět byla situace stejná, pouze opačná.
Prošlupový horizontální stav
Počátky horizontálních stavů nejsou dosud přesně doloženy; nejstarší doložené zbytky tohoto typu stavu pochází z Gdaňska 11.st.-12.st. Horizontální prošlupové stavy jsou již dokonalejší konstrukce, než starší typy vertikální, které pravděpodobně postupně vytlačily. K většímu rozšiřování tohoto typu stavu u nás docházelo pravděpodobně až od 13. století, patrně v souvislosti s rozšiřováním nových technologií příchozích řemeslníků při kolonizaci. Osnova je zde tažena horizontálně - podélně a útek příčně. Střídání sudých a lichých nití osnovy a vytváření prošlupu se provádělo pomocí listů připevněných k pedálům nebo jen prostým provazovým okům, ovládaných nohou tkalce. Útek se přirážel volnou tyčí, opatřenou hřebenem. Na tomto středověkém horizontálním stavu bylo možné utkat denně asi 170 až 220 cm plátna.
|
|
 |
Záležitosti obsažené v tomto oddíle zde uvádíme, přestože některé nemají přímou souvislost s oděvy nebo raným středověkem v našich zemích. Protože ale mají s oděvnictvím a textilní výrobou širší souvislost, uvádíme je zde jako jistou zajímavost.
Pletení
Proces vytváření pleteniny tvořením ok z nekonečného* vlákna pomocí dvou nebo více jehlic (obvykle dřevěných či kostěných). Pletená látka se nazývá pletenina či úplet. Nejranější zatím známé a doložené úplety pochází z Arábie 7. století n. l. ale soudě dle vyspělé techniky na nich použité, je tato technika pravděpodobně ještě mnohem starší. Způsob ani období rozšíření techniky pletení z Arábie do Evropy není znám, ale předpokládá se vliv Maurů či Byzance. Archeologicky je pletení doloženo pouze sporadicky - např. v podobě pletených vlněných punčoch pocházejících z Ruska 12. století. Ze stejného období jsou doloženy zmínky o pletených částech oděvů z Německa - od Barbarossova vojska, ale detaily ani technika zde doložena ještě není. Jedno z nejstarších doložených vyobrazení, zobrazujících přímo techniku pletení v Evropě, pochází až ze 14. století - na Buxtehudském oltáři je zobrazena pletoucí Panna Marie se čtyřmi jehlicemi.
Zvláštní druh pletení - proplétání na dřevěném rámu. Touto technikou lze vyrobit dlouhé proplétané pásy.
*Pozn: vlákno pochopitelně má začátek i konec a nekonečným se rozumí spíše "souvislý" narozdíl od tkaniny, kterou tvoří dvě samostatné soustavy nití.
Zdobení a dekorace
Prýmky
Výroba prýmků je doložena již v raném středověku a to i u nás - k vidění jsou např. na vyobrazení Přemyslovců ve Znojemské rotundě nebo třeba v Kodexu Vyšehradském, ale známé jsou i z kostelních inventářů již z 13.st. Prýmky se vyráběly splétáním v šikmo překřížené uspořádání. Počet nití (a tím i šířka prýmků) byl různý - nejméně mohlo jít o 3 nitě, horní hranice byla omezena tím co výrobce zvládl pojmout do ruky. Příze se navíjela na dřevěné cívky - paličky, někdy zatěžované olovem. Paličky se pak vzájemně proplétaly. Hotové prýmky se našívaly na oděvy, popřípadě různě aranžovaly na ozdobných lemech (pásy, vlnovky, brány apod.).
Krajky
Technika šité krajky byla známa již starým Egypťanům, kteří ji používali na lemování oděvů, závěsů apod. od nich ji převzali Řekové a Římané. Velký význam měla krajka i v ranném křesťanství, kde byla používána na církevní roucha apod. Větší rozšíření této techniky však nastalo až v Italské a Španělské Renesanci (límce, manžety apod.).
Výšivky
Výšivka je dodatečné zdobení a doplnění již hotové tkaniny pomocí stehů. Materiálem výšivek bylo převážně hedvábí, ale u nejdražších se používalo i kovových - stříbrných a zlatých nití, perel a drahých kamenů (později i skleněných korálků). Nejstarší výšivky pochází ze staré Číny a jejich vzory i náměty jsou přísně symbolicky stylizované. Další zmínka o výšivkách je stará dva a půl tisíce let a pochází z tzv. Maanova zákoníku z Indie. Pestré výšivky znala i Amerika a zdobení oděvů pomocí vyšívaných lemů s různými, často geometrickými, vzory bylo oblíbené i v Antice. Zdobení oděvů vyšíváním a dekorační pásy znázorňující určité motivy, události a jevy bylo oblíbené i ve středověku - v 11.-13. století byly nejvíce ceněny jemné výšivky anglické, známé po celé Evropě jako Opus Anglicarum užívané především pro církevní účely (výzdoba chrámů a kněžských rouch). Jiným typem prostší, ale též velmi krásné výšivky byl tzv. Opus Teutonicum - zde byl podklad i vyšívací nit lněná, bílá, takže vzor následně vznikal tzv. prolamováním. Tato technika se používala jak název napovídá převážně v německy mluvících zemích - zpravidla v klášterech.
Gobelíny
Gobelínová výšivka je zvláštní typ výšivky, kdy stehy pokrývají a zároveň zpevňují prakticky celý povrch pevné, ale většinou poměrně řídké kanavy nebo stejnoměrně tkaného plátna. Vyšívalo se jehlou a přízí pomocí tzv. gobelínového nebo křížového stehu a někdy se používalo i našívání perel či drahých kamenů (později i skleněných korálků). Gobelíny znali již staří Egypťané. Římané je nazývali Opus pulvinarium. Středověk využíval gobelíny zpočátku pouze jako dekorační prvky ke zdobení převážně chrámových interiérů v podobě závěsů, čalounů klekátek apod. Výšivka gobelínů měla proto zpravidla náboženský-biblický námět. Zlatý věk gobelínů nastal až v 15. ale především 16. století - námět se v renesanci rozšířil o světské motivy (lov, antika, orient - tzv. turecká práce).
|
|
| Materiál použit s laskavým svolením Sdružení Wothanburg |
|