Dostava - počet nití na určitou vzdálenost. (počet nití osnovy / počet nití útku). Kanava - podklad výšivek (stejnoměrná vesměs plátnová vazba) Osnova - podélná soustava nití u tkaniny. Osnovní vazba - vazba, v níž převládají osnovní vazní body. Předivo - materiál k zhotovení příze. Příze - stáčená nit určená k tkaní. Skaná nit - silnější nit zhotovená zkroucením dvou či více jednoduchých nití. Střída vazby - provázání určitého počtu osn. a útkových nití, v tkanině se opakujících. Tkanina - provázání osnovních a útkových nití v dané vazbě. Úhel zákrutu - úhel, který svírá rovina kolmá na směr niti se směrem vláken. Úplet - finální výsledek pletení, též pletenina. Útek - příčná soustava nití. Útková vazba - vazba, v níž převládají útkové vazní body. Vazba - způsob vzájemného provázání soustavy osnovních a útkových nití. Vazní body - body v tkanině, kde osnovní nit překrývá nit útkovou. Zákrut - směr kroucení příze při předení. Doprava - Z, doleva S. Živočišná vlákna Vlna Vlákna získaná ze srsti ovcí, koz či velbloudů atd. Srst zvířat chovaných pro vlnu má dva druhy vlasů - spodní jemný a hustý se nazývá podsada a svrchní hrubší a silnější pesíky. Kvalita srsti (hustota apod.) závisela především na klimatických podmínkách, ve kterých se zvířata chovala. Také stáří ovce má vliv na kvalitu vlny (vlna jehněčí je měkčí a hustější) podobně jako místo odkud se vlna stříhá (nejkvalitnější a nejdelší je mezi lopatkami). Dále existuje i vlna jirchářská (odpad z koželužen) či mrtvá (z mrtvých a nemocných zvířat) ale ta je pro zhotovení příze nevhodná (lze ji použít k výrobě plsti apod.). Kvalita vlny u nás chovaných ovcí nebyla v raném středověku příliš vysoká, což bylo například dáno zdejším mírným klimatem apod. Vlněný vlas tvoří pokožka ze šupinek na pružné bláně a vnitřní fibrilová kůra (vřetenovité buněčné útvary spojené tmelem). Uvnitř kůry je v kanálku dřeň, kterou podsadový vlas ale nemá. Vlněná vlákna jsou vesměs odolná proti kyselinám - ředěné je dokonce konzervují, proto se zbytky vlněných tkanin někdy dochovaly v kyselé půdě. Nejstarší doklad o využití vlny pochází z Turecka z 6 tisíciletí př. n. l. (H. B. Burnham 1965, H. Helbaek 1963). Vlna se získávala buď sbíráním, vyčesáváním či vytrháváním z línajících ovcí (takto získané vlákno má cibulku) nebo byla uřezávána nožem či stříhána pérovými nůžkami. Z jedné ovce bylo možné ostříhat cca 2-3kg vlny, nazývané rouno.Vlna se před použitím musela vyčesávat (mykat) speciálními hřebeny. Tuto práci dělali tzv. mykači (krampnéři kutnéři). Hedvábí Pravé hedvábí tvoří tvoří výměšek žláz housenky motýla - bource morušového (Bombyx mori). Při zakuklení housenka vypouští ze dvou otvorů pod ústním ústrojím hustou tekutinu, která na vzduchu rychle tuhne. Vzniklé fibroinové vlákno tak tvoří dvojice tenkých vlákének spojených klihem - sericinem - obsahujícím minerály, barvivo, vosk. Samotné vlákno se získává následným rozvinutím kukly. Vlákna z jedné kukly dosahují délky 3 až 4km, jsou velmi pevná a pružná - bez přetržení je lze natáhnout o sedminu až pětinu původní délky. Pravé hedvábí pochází z Číny, kde byl bourec cíleně chován již v 3 tisíciletí př. n. l. (vyráběli z něj i struny hudebních nástrojů). Antická Evropa se s hedvábím seznámila za tažení Alexandra Makedonského do Ásie. Hedvábí pak s oblibou užívali Peršané i Římané, kteří dokonce (dle Piliniovi Historie Naturalis) párali importované polohedvábné tkaniny, aby získali čisté hedvábí. Roku 408 si Alarichovi Vizigóti z Říma odvezli jsou součást výkupného na 4000 hedvábných rouch. Až do 6. st. n.l. si Čína držela na výrobu a export hedvábí monopol, pod pevným státním dohledem - pokus o vývoz technologie se pochopitelně trestal smrtí. Hotové hedvábné tkaniny vozily karavany z Číny do Evropy po tzv. hedvábné stezce (Začínala v čínském Zhaganu (dnešní Xian) a vedla přes Lanzhou - Dunhuang - Yarkand (dnešní Shache) - Khotan přes Samarkandu do Bucharu v Uzbekistánu. Tam se cesta dělila - jedna vedla přes Kaspické moře do Chersonu, druhá přes Hamadan (Írán) - Bagdád (Írák) - Damašek (Sýrie) k pobřeží Středozemního moře, do Byzance a Evropy. Otavsky 1987). Také Byzanc si velmi cenila hedvábí; za vlády císaře Justiniána (527-565 n.l.) se nebarvené hedvábí vyvažovalo zlatem a barvené bylo ještě mnohonásobně dražší. V tomto období ale definitivně padl čínský monopol, protože se podařilo do Evropy importovat nejen finální tkaninu, ale především živé bource morušové. Podle pověsti z Číny do Konstantinopole pronesli vajíčka bourců v dutých holích dva mniši - Ibas a Mikuláš. Od 7.st. do 13 st. se v Byzanci (zvláště v Sýrii a Řecku) rozvíjí hedvábnický průmysl, opět, podobně jako v Číně, pod tuhým státním dozorem (zákaz exportu technologie - vajíček a bource morušového pod trestem smrti apod.). Hedvábí však bylo i nadále velmi drahé a dostalo se tak opět pouze na členy císařského dvora. Přestože byla většina produkce hedvábí v Byzanci určena pro domácí trh, hedvábné tkaniny s velkou oblibou dovážely ostatní národy a kultury Evropy - Frankové, Benátčané, Vikingové a další. Vedle byzantinců šířili ale výrobu hedvábí po středomoří také Arabové - do severní Afriky, na Pyrenejský poloostrov či Sicílii. Za křížových válek, počátkem 13. st. (1204) si benátský dóže Dandolo z vydrancované Konstantinopole přivezl spolu s kořistí i chov bource. Z Benátek se hedvábnictví postupně rozšířilo po celé severní Itálii a jižní Francii. Nejstarší a poměrně unikátní doklady pokusů o chov bource morušového v raně středověké Evropě pochází z Polska (Opole) a to z 11. století. Do Polska se bourec dostal pravděpodobně prostřednictvím Arabů, ale chov se zde potýkal s velkými technickými problémy způsobenými především nedostatkem přirozené potravy motýla - moruše bílé (Morus alba) - nahrazení moruše náhražkou (např. smetánka lékařská) vedlo nakonec ke špatné jakosti vlákna. Nejstarší importované hedvábné výšivky nalezené ve střední Evropě pochází z pozdní doby Halštatské. Na našem území se nachází nejstarší importované zbytky hedvábných tkanin od 9. st. Z nálezů nelze doložit, zda se importovaly hotové oděvy nebo pouze hedvábné tkaniny z nichž se oděvy šily již u nás. Z literárních pramenů se o hedvábí zmiňuje také Kosmas v souvislosti se zahalením těla sv. Vojtěcha, po vyzvednutí z hrobu v Hnězdně. V Kouřimi byla nalezena čelenka přibližně z 11. století s hedvábnou osnovou a stříbrem ovinutým útkem apod. Lidské vlasy Také lidské vlasy se někdy využívaly v textilní výrobě. Dokládá to nález fragmentu tkaniny (pravděpodobně čelenka) ze Starého města (okr. Uherské Hradiště). Jako vlákna k výrobě této tkaniny bylo užito lidských vlasů. (Kostelníková 1973). Mohér Mohér je označení srsti angorské kozy. Pro své vlastnosti (jemnost, jakost) byl mohér velmi ceněn a importoval se do Evropy z Malé Ásie. Doklad použití mohéru u nás, máme v podobě fragmentu tkaniny ze Starého Města (okr. Uherské Hradiště, Kostelníková 1973). Žíně Koňské žíně se u nás používaly zejména k zhotovování tkanic (i když nejstarší žíněná tkanice je doložena až z 15. století). Z Polska je doloženo též využití žíní jako vlákna k výrobě tkaniny. Srst V některých méně obvyklých případech se pro výrobu příze používala i spřádaná zvířecí srst. Protože srst není pro své vlastnosti k tomuto účelu ideální, šlo asi spíše o nouzové řešení dané nedostatkem jiné suroviny. Od nás je doložen pouze jeden případ takovéto tkaniny z nálezu ve Starém Městě (okr. Uherské Hradiště). Jiné využití našla ale srst při výrobě plsti. Rostlinná vlákna Len Vlákna získaná z lodyhy lnu. Celkem je známo na 200 druhů lnu, z toho 7 druhů se vyskytuje i u nás, ale jako přadná rostlina se využíval tzv. len setý (Linum usitatissimum) - rostlina asi 120cm vysoká s úzkými listy v horní části rozvětvená. Lodyha má celkem 5 vrstev - druhá vrstva pod kůrou je lýko z něhož se dalším zpracováním získávají vlákna. Lýková vlákna se nejprve máčením zbavila lněného klihu. Lámáním na dřevěné trdlici (mědlici či lamce) pomocí bijáku, (někdy se používalo i dřevených stoup/tlouků) z nich uvolnilo dřevnaté zbytky stonku, které se odstranily tzv. třepačkou (dřevěný nástroj tvaru meče či vesla). Poslední dřevité zbytky se z vlákna vyčesávaly tzv. vochlí (dřevěná deska s rukojetí opatřená kovovými hroty). Technické vlákno lnu je dlouhé asi 60-80 cm a tvoří jej svazek elementárních vláken (buněk dlouhých 2-4 cm). Získané lněné vlákno má světle plavou barvu, dobře se bělí, ale hůře barví - využívalo se především v plátenictví. Lněné tkaniny vykazují poměrně dobrou pružnost a pevnost. Nejstarší pěstování lnu je doloženo asi ze 7 tisíciletí př.n.l. ze syrského Ramadu, 6 tisíciletí př.n.l. v Turecku či ze 3-4. tisíciletí př.n.l. na území Egypta. Ve střední Evropě se doklady lněných tkanin nachází od mladší doby kamenné (např. nálezy lněných provázků z Mohelnice okr. Šumperk). Konopí Vlákna získaná z konopí setého - (Canabis sativa). Konopí seté je jeden z několika druhů této rostliny - jiné druhy se používají pro získávání oleje nebo narkotik (Canabis Indica). Surové konopné vlákno má světle šedou barvu - používalo se k výrobě lan, provazů a v plátenictví, protože se dobře bělí, je pevné, ale méně pružné než vlákno lněné. Znalost pěstování konopí je doložena ve střední Evropě již v neolitu (nálezy nažek). Nejstarší bezpečně doložené nálezy nažek konopí byly nalezeny (zuhelnatělé) v Modlešovicích (okr. Strakonice) a pochází z doby laténské. Nejstarší dochované konopné tkaniny na našem území (a na Slovensku) pochází již ze 6.st. (Březno okr. Louny). Kopřiva: Vlákna získaná ze stonku kopřivy. Kopřiva dvoudomá (Urtica dioica) je až dva metry vysoká rostlina. Vlákna kopřivy jsou po zpracování velmi jemná, téměř bílá, dobře se barví a dobře sají vodu. Používala se podobně jako len nebo konopí v plátenictví, ale pravděpodobně mnohem méně. Využívání vláken kopřivy v textilnictví sice není zatím archeologicky doloženo, máme jej však doloženo z písemných pramenů - v Nestorově letopise (12.st.) je uvedeno, že se z kopřivových vláken tkaly plachty lodí plavících se po Volze. Předení Zpracování výchozího materiálu na přízi - nit určenou k tkaní. Předení byla rozšířená a častá domácí práce - zpravidla se jí zabývaly ženy-přadleny, ale z etnografických pramenů lze předpokládat, že se jí někdy zabývali na venkově i muži. Existovalo mnoho různých technik předení, ale pomůcky k nim používané bývaly dřevěné a v našich archeologických nálezech se většinou nedochovaly - pro srovnání můžeme ale využít některé nálezy z Polska a Ruska. Dochovala se však také různá vyobrazení některých nástrojů i výrobních postupů (Velislavova bible, Kyjev chrám sv. Sofie) a mnohé z výrobních postupů lze též etnograficky odvodit. Nejjednodušším postupem se spřádalo ještě do nedávné doby např. v Karpatech - jen s pomocí dlaně na stehně či jakéhosi dřevěného háčku. (J. Staňková). Mnohem lépe archeologicky doložený je způsob spřádání za pomoci kužele a ručního vřetene. Ruční vřeteno je tvořeno přeslenem a dříkem. Nejstarší nálezy hliněných, kamenných a rohovinových přeslenů pochází již z neolitu. Přeslenů se nachází velké množství i u nás - jen v okolí Mikulčic jich bylo již nalezeno přes 2000 kusů - vesměs precizně vyhlazených a vykroužených. Byly vyráběny pravděpodobně hromadně a v období 10-13.století byly také předmětem vnitřního i dálkového obchodu. Přeslen mohl mít různý tvar - existovaly ploché přesleny kotoučové, ale i miskovité, kónické a to i oboustranné, kulovité, soudkovité apod. Velikost přeslenů se pohybovala od 20 do 100mm a váha od 3 do 30g (nejčastěji mezi 5-11g, Kostelníková 1981). Přeslen se nasazoval na dřík a sloužil jako závaží či setrvačník udržující vřeteno v krouživém pohybu (Kostelníková 1973). Dřík bývala dřevěná, zřídka i kostěná tyčka o průměru 10-25mm a délce 150-500mm. Z našich nálezů je doložen pouze jeden importovaný zachovalý dřík, vyrobený pravděpodobně z velrybí kostice. Celý dřík je jemně vyhlazený, dlouhý 325mm o průměru 14-16mm - ve 2/3 je nejširší a pochází z 11.-12. století (Hrubý 1957). Protože se většina dříků vyráběla ze dřeva, nedochovaly se nám, ale pro srovnání lze opět použít nálezů z Polska nebo Ruska kde se v příhodnějších podmínkách zachovaly - většina je jednoduchá, některé zdobené rytím označujícím nejspíš vlastnictví. Z nálezů dříků a přeslenů (u nás), které jsou poměrně hojné v každém sídlišti a obytném stavení je zřejmé, že šlo o velmi rozšířenou domácí činnost. Za pomoci kužele nebo vřetene se předlo tak, že přadlena upevnila předivo (výchozí surovinu) na kužel nebo přeslici pomocí pásku. Kužel či přeslici (dlouhá dřevěná tyč jehlového nebo pádlového zakončení s upevněným předivem) si přidržovala mezi koleny nebo pod paží. Jinou variantou bylo usazení přeslice do stojánku, zapíchnutí do země nebo uvázání k pasu přadleny. Levou rukou vytahovala přadlena ze smotku přediva vlákna a pravou rukou je navíjela na vřeteno. Aby byla příze správně kroucená, musela přadlena vřetenem kroužit. Nit se kroutila do příze buď po směru hodinových ručiček (směr označovaný jako Z) nebo opačně (směr S). Protože se příze kroutila většinou pravou rukou, bylo kroucení doprava (Z) jednodušším a přirozenějším pohybem (Kostelníková 1973). Značení S a Z je vlastně mnemotechnická pomůcka protože střední část písmene názorně ukazuje směr kroucení příze. Opačného kroucení se využívalo, když bylo třeba, při následném tkaní, střídáním obou dvou typů příze dosáhnout u tkaniny hladkého vzhledu. Skaní Skaní je skroucení dvou nebo více nití dohromady za účelem vytvoření silnější nitě. I tato technika byla používána již v neolitu - silné skané nitě se používaly jako zatíženější osnova nebo vzorující útek. Jako pomůcky při skaní nití se používaly i různé, např. kostěné, trubičky se třemi příčnými otvory tzv. jurky. Známe je především z cizích nálezů - u nás byla nalezena pouze jedna v Břeclavi-Pohansku. (Dostál 1977). Materiál použit s laskavým svolením Sdružení Wothanburg webmaster © Písmenka v. o. s., 2003